Pohodlně se posaď nebo si lehni. Začni si všímat svého dechu. Všímej si, jaké vjemy prožíváš, když se nadechuješ: jak vnímáš vzduch, když ho nasáváš do nozder, když poté putuje dolů do krku a naplní ti plíce. Když vydechuješ, všímej si, jaký je to pocit, když se ti plíce smršťují a vzduch proudí nosem nebo ústy zase ven. Jen tak pozoruj chvilku své myšlenky a emoce. Po chvíli soustředění se na dech si představ, že stojíš u hradní brány. Záleží jen a jen na tobě, kdo bránou projde. Ty jsi strážce brány. Tvojí bránou neprocházejí lidé, ale tvoje myšlenky a pocity. Nejde ti teď o to, že budeš rozhodovat, které myšlenky a pocity se můžou dostat dovnitř. Když už k bráně přijdou, musíš je pustit dál. Ano, musíš. Jinak se před ní utáboří a budou na ní bušit stále důrazněji. Tvůj úkol je, abys každou myšlenku a pocit při příchodu pozdravil/a a uznal/a jejich přítomnost dřív, než dorazí další myšlenka nebo pocit. Prostě přijmi každý prožitek tak, jak přichází. “U brány je teďka hněv. Máme tu smutek. Dostavila se mi myšlenka o ___. A znovu tu máme hněv.”